Rozhovor s Gildem Mezzem
při příležitosti stáže ČAA & Aikido Kenkyukai Praha

Gildo Mezzo se narodil v Ženevě ve Švýcarsku v roce 1945. Začínal s džúdó, aikidó cvičí od konce šedesátých let, kromě toho cvičil džodó a iaidó. V Japonsku pobýval pět let společně s některými francouzskými učiteli. V Honbu dódžó studoval pod vedením Dóšua Kiššómaru Uešiby a dalších učitelů (Macuda, Saotome, Jamaguči). Svůj první dan získal od senseie Tamury. Dnes je držitelem 6. danu Aikikai a spolupracovníkem šihana M. Ikedy. Jednou ročně pořádá semináře francouzských učitelů (Tissier, Noël, Gouttard, Merit) v klubu Shung Do Kwan v Ženevě, kde pravidelně vyučuje. V Česku byl poprvé v roce 1992 a jeho poslední návštěva českých aikidistů byla již jedenáctá.

Cítíte se unavený po takovém tréninku, po semináři?

Ano, samozřejmě. Jistěže se cítím unavený. Musím být unavený, protože se snažím předat něco ze sebe, něco mimo cvičení, nějakou energii. Je to podobné jako masáž. Když masíruješ, musíš být připravený vydat ze sebe energii. Mimoto je ve vyučování jistá tenze, protože chci-li něco naučit, chci-li, aby mi studenti porozuměli, aby si vzali něco z toho, co jim říkám, musí v tomto být velké napětí a únava.

Pro učitele je to velký stres, a proto musí být vždy v dobré formě, aby předával dobrou energii.

Připravujete si své hodiny předem, nebo improvizujete?

Připravuji si začátek, základní myšlenku a hlavní téma dne. Chci navázat dobrý kontakt se studenty, vycítit jejich odezvu a potom pokračovat. Nikdy nevím, kdo se na cvičení sejde, mnohdy cvičí studenti s různou technickou úrovní, odlišnými stupni… A právě až z tohoto setkání na tatami zjistím, co vlastně studenti chtějí. Tedy začátek je vždy jasný, ale v průběhu tréninku přichází impro­vizace a lekce se může rozvíjet.

Myslím, že si nemohu připravit celou stáž, jak bude probíhat a co budu učit. Myslím, že to nejde. Musím být stále v kontaktu se studenty, cítit, jak pracují, protože kdybych od nich odskočil a ztratil ten kontakt, přestanou mi rozumět. To je můj pohled.

Když jsem jako učitel začínal, při­pravoval jsem si lekce mnohem víc. Myslel jsem, že mi studenti mnohem lépe porozumí, když budu mít jasnou vizi. Moje zkušenost ale ukázala, že to prostě nefunguje. Kontakt se studenty a jejich reakce nebyla vždy taková, jak jsem předpokládal ve chvíli, kdy jsem tu lekci připravoval.

Za tu dobu, co sem jezdíte, po vašich jedenácti návštěvách, můžete říci, jaké je české aikidó? Rozvíjí se?

Samozřejmě. Když jsem tu byl poprvé, bylo místní aikidó na začátku, bylo mladé. Aikidó nebylo tolik známé a ani lidé, kteří ho tu cvičili, vlastně nevěděli, co aikidó představuje. Během těch deseti let mnoho lidí cvičilo a dělalo aikidó. Někteří zjistili, že se jim něco nelíbí, odcházeli a střídali se a zůstávali… Ale obecně se dá říci, že se tu aikidó usadilo. Jistě že ten, kdo zůstává, ať už jde o pět let nebo deset, pomáhá rozvoji vašeho aikidó. Vaše aikidó tedy roste.

Jak jsem řekl, aikidó v Čechách je mladé a z mého pohledu deset let není tak mnoho. Aikidó a jeho vývoj nekončí na žádném stupni, po žádné konkrétní době. Aikidó můžete cvičit do smrti bez ohledu na váš stupeň. Není zde strop, ani žádná hranice. Každý, kdo cvičí aikidó, se vyvíjí a mladé aikidó v Česku cvičí velmi mladí lidé – z mého pohledu, kteří jsou velmi hladoví. Je v nich velká touha cvičit. V tom je hlavní rozdíl, protože jinde, tam, kde je aikidó starší, se lidé zdají být unavení. U vás lidé ještě CHTĚJÍ. To je ta správná cesta k dalšímu rozvoji.

Děláme tu něco špatně, jinak než třeba ve Švýcarsku? Existuje nějaká typická česká chyba?

Ne, to si nemyslím. Samozřejmě, že na Západě necvičíme aikidó stejně jako na Východě. Chápeme to jinak. Víc toužíme porozumět tomu, co děláme. Abychom něco udělali, klademe si otázku Proč… V Japonsku tak fungují dlouho a právě ta zkušenost jim umožní problém pochopit.

V Česku jste stejní jako kdekoliv na Západě. Je tu asi větší touha pokročit. Dokázat něco, získat… šodan třeba… být silný, mocný. Ambice jsou tu trošku výraznější především díky vašemu mládí.

Nechceme po vás, abyste vytvářel žebříček, ale pro nás a naše mladé aikidó je každý zkušený učitel ze Západu velmi významný. Kdo je pro vás osobně tím nejvýznamnějším evropským uči­telem?

V Japonsku jsem byl a cvičil s Franckem Noëlem a Christianem Tissierem. Byl jsem velkým začátečníkem a myšlenky, jaké mi byly vštěpovány v Honbu dódžó v té době, jsem si chtěl přivézt zpátky a ve stejném duchu pokračovat dál. V Honbu dódžó bylo v té době mnoho velkých učitelů - Dóšu i mnozí další. A my museli pracovat se všemi a učit se od nich… Tento princip jsem se snažil uchovat, takže i když máme ve Švýcarsku senseie Ikedu, já spolupracuji s Franckem Noëlem a Christianem a samozřejmě i se senseiem Ikedou. Všichni z nich mi dávají část z toho, co hledám.

Většina z nás, kdo cvičíme aikidó, v něm nevidí nedostatky. Považujeme ho za perfektní a jsme jím nadšeni. Je něco, co vám v aikidó chybí?

To není snadná otázka… Aikidó není nikdy perfektní, pořád v něm něco chybí a pořád je co hledat. Tedy za tohoto předpokladu nemůže být aikidó perfektní.

Chcete něco vzkázat svým českým žákům před vaším odjezdem?

Mají za sebou kus práce a já věřím, že chápou aikidó jinak, než jen jako cvičení, které provádí na tatami. Že jim aikidó přináší něco pro každý den - v práci, doma, ve vztazích. Všude je třeba řešit konflikty. Začínají třeba tím, že manželka chce malovat byt jinou barvou než vy. Jí se líbí modrá, a vy chcete žlutou… Proto nesmíte nikdy zapomenout, že vám aikidó a jeho filozofie přináší způsob, jak řešit podobné situace. A tenhle pocit, tato schopnost, to je těžká a velká práce pro všechny…

Děkujeme za rozhovor.

Rozmlouval Patrik Orth, překládal Miroslav Kodym

Poznámka redakce: Článek převzat z časopisu Magazín Aikido s laskavým svolením redakce a autora článku.